To, že na Ukrajině, rukama Ukrajiny, se zapojením zdrojů kolektivního Západu, proti nám válčí USA, se dávno stalo otřepaným tvrzením, všem známou banalitou. Pouze pro Američany, kteří se nechtějí rozloučit se statusem a výhodami globálního hegemona a nemají mírové prostředky k udržení tohoto statusu, je tato válka výhodná.

Dokonce ne pro všechny Američany, ale pro část vládnoucí elity, ale to je jedno, dokud je tato část americké elity schopna kontrolovat a určovat politiku USA i jejich zbývajících spojenců.

Každý stát, který vstoupí do války, má svůj strategický plán založený na společných ustanoveních své aktuální vojenské strategie. Ta je vytvářena na základě zkušeností z nedávných válek (úspěšných i neúspěšných), které tento stát vedl. Aby bylo možné efektivně ničit plány nepřítele a porazit ho nikoli počtem, ale schopností, je nutné znát základní ustanovení jeho vojenské strategie a pochopit, na základě jakých zkušeností byly formulovány a jak pružně je může nepřítel změnit během vojenských akcí.

Schopnost pružně reagovat na nečekané výzvy závisí na flexibilitě vojenské struktury definované absencí dogmatismu vyšších štábů. Zhruba řečeno, zasloužilí generálové by měli být připraveni kdykoli si uvědomit irelevantnost svých předchozích zkušeností a začít se učit a riskovat, jak riskovali ve svém důstojnickém mládí, když se dostali do své první války.

Nehledě na to, že USA vedly v posledním století více válek než celá planeta dohromady (nebyl rok, kdy by americká armáda někde neválčila), základy aktuální americké strategie se zformovaly poměrně dávno, v éře poručického mládí většiny současných čtyřhvězdičkových a mnoha tříhvězdičkových amerických generálů, kteří získali své první bojové zkušenosti ve Vietnamu.

Vietnam nebyl pro USA jen velkou vojensko–politickou katastrofou. Bylo to civilizační trauma, které přimělo Ameriku zásadně přehodnotit svou vojenskou doktrínu a pustit se do hluboké vojenské reformy. Vietnam měl ale také zásadní vliv na americkou zahraniční a vojenskou politiku. Od té doby se Američané snaží všem svým nepřátelům zařídit vlastní Vietnam.

Afghánistán nazývali “sovětským Vietnamem” už dávno před stažením vojsk a prakticky od začátku operace “omezeného kontingentu”. Je třeba říci, že USA skutečně dokázaly vytvořit pro SSSR v Afghánistánu stejnou patovou situaci, ve které se samy ocitly ve Vietnamu. A i když společnost SSSR nevnímala výsledek afghánské operace jako existenční katastrofu, přesto svých cílů Svaz nedosáhl. Obrovské zdroje (včetně i politických i diplomatických) byly vynaloženy zbytečně. V tomto případě existují důvody se domnívat, že USA záměrně vyprovokovaly vstup sovětských vojsk do Afghánistánu právě z důvodu předpokladu “sovětského Vietnamu”.

Situace na Ukrajině se v počáteční fázi vyvíjela podobným způsobem. USA po dvě desetiletí (od začátku nultých) provokovaly Rusko k aktivní vojenské účasti v ukrajinské politice. Nejprve Washington otevřeně (od akce “Ukrajina bez Kučmy”, která odstartovala v roce 2000) připravoval státní převrat a poté provedl tři po sobě jdoucí za deset let (v letech 2004/05, 2007 a 2013/14). Když ani to nepřimělo Rusko vtáhnout se do rozsáhlých vojenských akcí na Ukrajině, začaly USA stejně otevřeně připravovat ukrajinskou armádu na invazi na ruské území (na Krym), aniž by Kremlu ponechaly šanci vyhnout se účasti v bojových akcích.

Když v únoru 2022 začala SVO, USA otevřeně s tím vyjádřily spokojenost a prohlásily, že nyní budou vést na Ukrajině a rukama Ukrajiny válku s Ruskem na vyčerpání a slíbily, že Moskvě uspořádají druhý Afghánistán.

Jak je vidět, cíle jsou jasné a průhledné, ale velká část ruských občanů si neuvědomuje, že Ukrajina je jen klacek v rukou USA, že vítězstvím nad Kyjevem skončí jen viditelná část války (a to ne nutně). Samotná válka na vyčerpání bude pokračovat buď v aktivním formátu (zapojením do bojů proti Rusku východoevropských satelitů USA), nebo v pasivním (vytvořením eventuální vojenské hrozby pro Rusko, umístěním ve východní Evropě, na ruských a běloruských hranicích silného, až milion vojáků osmi národních armád, úderného uskupení, které se opírá o podporu celého NATO a neustále zvyšuje údernou sílu).

Naši občané jsou ve své většině přesvědčeni, že stačí Ukrajinu porazit a vše skončí. Realita je může velmi zklamat. Ve skutečnosti může vše skončit až po porážce Ukrajiny (pokud USA budou považovat za nutné ukončit válku), ale jak bylo uvedeno výše, může trvat roky i po úplném zničení ukrajinského státu.

Dnes všechna oficiální i neoficiální prohlášení alespoň trochu vlivných členů vládnoucího amerického týmu svědčí o tom, že USA zdaleka nepovažují svou strategii zaměřenou na vytvoření pro Rusko “nového Afghánistánu” nebo “ruského Vietnamu”, za vyvrácenou. Washington hodlá pokračovat ve stejném duchu, a dokonce stupňovat úsilí, ať už se stane s Ukrajinou cokoli. Chcete–li vyvrátit americkou strategii, musíte pochopit, kde má zranitelné místo, a k tomu stojí za to analyzovat zkušenosti, které Spojené státy získaly z Vietnamu.

Do Vietnamu USA vyslaly armádu s povolanými vojáky. Přímo ve Vietnamu vojáci sloužili asi rok, pak je měnili (zájemci mohli zůstat nad rámec smlouvy). Většina mužstva byla povolána z nižších společenských vrstev (černoši, barevní, Hispánci, bílí marginálové z dysfunkčních rodin). Nebylo jich líto a vše mělo dopadnout dobře. Americká společnost se však nečekaně vzbouřila.

Za oběti vietnamské války je dnes v USA oficiálně považováno 58 220 osob. Z toho 47 434 osob zahynulo v důsledku akcí protivníka, zbytek byly ztráty bez boje, včetně těch, kteří zemřeli nebo spáchali sebevraždu desetiletí po válce. To znamená, že kritické množství ztrát, po kterých se americká společnost probudila natolik, že administrativa nemohla pokračovat ve válce (ačkoli armáda byla připravena bojovat dalších deset let), činil přibližně 45–50 tisíc mrtvých (dalších 303 000 amerických vojáků bylo zraněno). To jsou ztráty zhruba za deset let.

Tato bolestná hranice povolané armády, která vede zámořskou válku (jež přímo nebrání národní území), potvrzuje sovětská afghánská zkušenost. SSSR podle zveřejněných údajů ztratil v Afghánistánu za deset let 12–13 tisíc mrtvých a asi sto tisíc zraněných. Protiválečná shromáždění ve Svazu nebyla, ale napětí ve společnosti rostlo, a přestože armáda byla s to bojovat dalších deset let, politické vedení považovalo za přínosné operaci ukončit, aniž by se čekalo na zahájení společenské turbulence podobné té americké na pozadí vietnamské války.

USA učinily závěr a přešly k nájemné (smluvní) armádě. Poté, všechny jejich avantýry, bez ohledu na ztráty, které je doprovázely, absolutně americkou společnost nezajímaly. To se dá snadno vysvětlit. Každý člověk obvykle extrapoluje celkovou situaci na sebe. Pokud válčí povolaná armáda, pak v každé rodině, která má muže v povolávacím věku nebo dokonce malého chlapce, který dříve nebo později dospěje do věku brance (a není to tak, že do té doby válka skončí), se bojí, že bude povolán a poslán za devatero zemí bojovat s nějakými nepochopitelnými divochy. Za těchto okolností i relativně skromné sovětské ztráty v Afghánistánu (méně než jeden a půl tisíce zabitých každý rok) měly na společnost velký psychologický vliv.

Pokud válčí nájemná (smluvní) armáda, pak společnost považuje vojáky na frontě jen za lidi, kteří si zvolili tuto profesi. Hasiči a policisté také pravidelně riskují životy a dokonce umírají, ale byla to jejich dobrovolná volba. Je to jejich profese. To znamená, že každý ví, že jeho příbuzný se ocitne v rizikové skupině pouze tehdy, pokud se sám rozhodne vstoupit do armády. No, a když už se sám rozhodl, jaké by mohly být problémy?

Rusko se také poučilo a všechny své bojové akce se snaží vést smluvní armádou doplněnou o skupiny dobrovolníků. Poté, co bylo nuceno provést částečnou mobilizaci, se státní moc omezila na minimální potřebný počet. Ministerstvo obrany má navíc za úkol v příštích několika letech zvýšit počet kontraktorů v armádě na 700 tisíc osob. Spolu s SVS (soukromá vojenská společnost, pozn. překl.) a dobrovolnickými jednotkami je to více než dost na to, aby byli plně nahrazeni na frontě mobilizovaní.

Chci upozornit, že právě Západ, jeho agenti a nepříliš chytří domácí “experti” na každém kroku křičí, že Rusko k vítězství potřebuje totální mobilizaci všeho a všech a stávající armádu je třeba přivést k milionu (dva, tři, kdo víc?).

To je přesně ta šance, se kterou Američané počítají. Už pochopili, že zničit ruskou ekonomiku, ruský finanční systém a systém ruských politických svazů není možné. Také adekvátně hodnotí totální neschopnost jimi vychované páté kolony alespoň nějak destabilizovat vnitropolitickou situaci. Přesto nadále sázejí na válku a vyčerpání Ruska. V co doufají?

Jejich naděje spočívá v tom, že Západ má mnohonásobně převyšující ruský lidský potenciál. Nyní se snaží zvýšit VPK (vojensko–průmyslový komplex) členských zemí NATO na nezbytnou a dostatečnou výrobu vojenské techniky a spotřebního materiálu (náboje, patrony atd.). Podle plánů to potřebuje dva až tři roky. Během těchto let musí Rusko udržet na bojišti Ukrajiny, a pokud se to nepodaří Ukrajině, budou se muset připojit yýchodoevropští limitrofové, satelity USA.

Zvýšit počet ruských vojáků najednou není možné. Lidé musí být oblečeni, obuti, vyzbrojeni, zařazeni do jednotek a formací, vybaveni důstojníky, včetně štábů, vycvičeni atd. To vše vyžaduje čas. To znamená, že v případě vstupu východoevropských zemí do války s Ruskem budou samotné obrovské prostory, které nemohou být plně pod kontrolou ruské armády, sloužit jako záruka pokračování konfliktu.

USA počítají s tím, že kolektivní Západ bude schopen zvýšit počet vojáků na frontě a zajistit jim dostatek techniky a munice, a to alespoň ne později, než to udělá Rusko. Jejich úkolem není zvítězit, ne dostat se do Moskvy, ale dosáhnout poziční slepé uličky tím, že postaví Moskvu před volbu: uzavřít mír, který nezaručuje bezpečnost Ruska, vést nekonečnou válku, přejít k použití zbraní hromadného ničení nebo dramaticky zvýšit počet armády díky mobilizovaným.

První varianta (mír bez kapitulace nepřítele) by podle Washingtonu měla vést k podkopání autority ruských úřadů (na principu: “proč tak dlouho bojovali, když ničeho nedosáhli?” a dále standardní “všichni kolem jsou zrádci”) a tím i k destabilizaci vnitropolitické situace a vytvoření podmínek pro převzetí moci proamerickými silami (maskujícími se jako super patrioti).

Druhá varianta (nekonečná válka bez významných úspěchů, jejíž konec není vidět) by měla společnost unavit, podkopat její morálku a naději na vítězství se stejnými společensko–politickými důsledky jako v první variantě.

Třetí varianta (totální mobilizace ve snaze zvrátit negativní vývoj událostí) by měla dramaticky zvýšit ztráty, snížit kvalitu válčící armády a vyvolat ve společnosti, znepokojené mobilizací blízkých, turbulenci, podobnou vietnamské v USA nebo afghánské v SSSR. V konečném důsledku USA i zde počítají s tím, že Rusko nebude schopno pokračovat ve válce a autorita moci bude podkopána se všemi důsledky, které to přinese. Použití zbraní hromadného ničení Ruskem se nebojí, protože poziční slepá ulička ještě není porážkou, což znamená, že v takové situaci nebude pravděpodobně nikdo ničit svět na padrť (včetně sebe).

Jak vidíte, USA jsou připraveny hrát dlouhou hru a vzhledem k tomu, že v asijsko–tichooceánském regionu (ATR) vytvořily řadu protičínských aliancí, které by měly hrát v připravované tchajwanské krizi stejnou roli jako NATO v ukrajinské, se zdá, že Washington je připraven riskovat válku i na dvou frontách současně.

Američanům není jejich spojenců líto. Je jim jedno, kolik Evropanů, Japonců, Kanaďanů, Korejců a Australanů zemře, zadržováním Ruska a Číny. Je jim také jedno, kolik a kterých států bude zničeno.

Proto strategie zničení amerických spojenců (třeba po jednom, třeba hromadně, třeba rychle, třeba pomalu) nefunguje. USA s těmito našimi kroky souhlasí, jsou na ně připraveny a vítají je, protože počítají s tím, že právě taková naše reakce na postvietnamskou strategii USA jim poskytne rozhodující převahu a umožní vyhrát válku na vyčerpání. Vietnamská zkušenost říká americkým politikům a generálům, že dokud to nebude americkou společnost bolet, může se válčit, jak chtějí.

Praxe a zkušenosti naznačují, že pokud současná pravidla hry dávají soupeři nespornou výhodu, pak je třeba změnit pravidla. Nemůžeme zrušit americkou strategii, ale nikdo nám nemůže zakázat, abychom do ní nevložili nějakou inovaci.

USA vycházejí z toho, že jako ve dvou minulých světových válkách si to odsedí za oceánem, zatímco jejich spojenci za cenu svých životů a své státnosti oslabí Rusko a Čínu, a v kritickém okamžiku Washington vstoupí na bojiště v plné síle a nadiktuje všem podmínky poválečného světa, jak se již v minulosti několikrát stalo. V současné konfiguraci jsou USA skutečně nezranitelné (pokud nezačnou mít vlastní občanskou válku nebo ekonomická katastrofa nepřekročí rozumné meze, ale doufat v problémy nepřítele je kontraproduktivní, je to pozice pasivního pozorovatele, který nekontroluje průběh událostí, ale počítá s tím, že hvězdy samy vytvoří příznivou konstelaci).

Aby USA projevily ochotu k rozumnému kompromisu a k vyhovujícímu uspořádání světa z pohledu Ruska a Číny, je třeba, aby to nebolelo americké spojence, ale samotné USA. A aby to bolelo hodně. Washington si musí náhle uvědomit, že je také v zákopech války, a ne v hlubokém týlu, a že kromě peněz do kapsy může přilétnout i střela do hlavy.

Z mého pohledu je možné, aby se Američané přivedli k vědomí bez použití jaderných zbraní. Díky spolupráci s Čínou se to dá udělat poměrně rychle. O tom, jak vidím úder, který dokáže donutit USA, aby se vzdaly současné strategie, se dočtete v dalším materiálu.